Leden 2016

Korzetem lidskosti jsou lidé

11. ledna 2016 v 21:43 | Kai |  Poezie
Původně jsem k tomu chtěla napsat nějaký krásný úvod, který by zahrnoval psychózu světa, každodenní stres "moderních lidí", manipulovatelnost, líný hlas našeho já, jenž našeptává urážky našemu egu, jak šílenost má blízko k inteligenci a strach k odvaze, chuť k životu/smrti, deprese, ale ne... To si nechám na jindy a spíš do složky Psychoanalitik...

Tohle by měla být čistě ta báseň - a důvod proč vznikla Vám taky nejspíš (nekonkretizujícně) sdělim někdy jindy/pokud vůbec/, naopak zase ve složce Diary.

Nevím, jestli je báseň dobrá, nebo ne... ale je to něco, co jako Memento, nebo My děti ze stanice ZOO sužuje stále naše prostředí/naše vrstevníky/starší generace/mladší generace/naše město/naši zemi, ale... proč se o tom přestalo mluvit? Nebo... proč se to snad jen přestalo vnímat? Začali jsme to brát jako normální? Kdy jsme to začali brát jako normální? Proč se lidstvo i po tolika tisíciletích stále nedokáže sjednotit?

Prosím, dávejte aspoň trochu pozor na to, co "se básník snažil říci".

Názory klidně sdělujte dolů.

Ale život není dar, není to vtip - je to prostě jen život. A buď jsme jeho šéfové my, nebo..............

Posledního dne

6. ledna 2016 v 15:30 | Kuro Ai |  Psychoanalitika
"Posadila jsem se a začala si uvědomovat sníh padající na střešní okna v domě, který nebyl můj, na místě, kde jsem byla nikdo. Procházela jsem mírnou deziluzí mé vysněné skutečnosti, o níž jsem si vždy myslela, že je všudypřítomná pravda. Nebyla.
Vždycky jsem si myslela, že pokud budu hodně snít a malinko se snažit, posouvat se krok za krokem ke svému snu, vyhraji a vše bude plné štěstí, lásky a volnosti, ve větru bude vonět heřmánek a na nebi bude navždy slunce. Ne. Cesta za úspěchem se zdaleka nepodobá té vysněné skutečnosti. Úspěch není ani zdaleka tak zářivý.

A být nikdo znamená nic nebýt."