Maturantský ročník ZAPOČAL!

9. září 2015 v 0:04 | Kau |  Diary
Pramálo stačí studentíkovi ke štěstí. Šálek kávy (nebo jiného teplého, nebo alkoholického nápoje), adekvátní prospěch, teplá místnost, v níž se může popřípadně i vyspat. Samozřejmě, že náročnější jako já potřebují i minimálně 5x denně jíst a úplně v nejlepším psa, který vypadá jako doživotní štěně na mazlení, pribiňáčky, čokoládky a deku pod peřinu, hlavně teď, když se ochladilo.

Proč to dělat komplikované - jasně, že pouze tohle lidem k tomu pronikavému intenzivnímu pocitu štěstí nikdy nestačí, nestačilo a stačit nebude! Ale stačí to k tomu, aby si našli něco jiného, na co si stěžovat. Například posledních 8 měsíců střední!Fu*k off, že jsem na ni vždycky nadávala? No a? Že tu mám jen malý kroužek lidí, se kterými se můžu v klidu bavit a být sama sebou... jo, to mám, ale mám právě ten kroužek. Mám tu nejotravnější a nejnechutnější školu - zase v této době nenávisti vůči vzdělání: Kdo nemá? - ale budu tu už jen 8 měsíců. Je to téměř až smutné - to tady mě naučili, jak moc jsou lidé falešní, jak moc jsou cenní opravdový přátelé, jak moc je důležité nechat lidi činit vlastní rozhodnutí a sama se rozhodovat jen a pouze za sebe, být mezikulturní, neodsuzovat na první pohled, nechat se ztrapňovat s hrdostí, neoplácet a se správným množstvím pýchy prijímat komplimenty - vyřčené i nevyřčené.
Jo, možná si příliš fandím, že odmaturuju napoprvý a budu tu už jen 8 měsíců, ale zase... nějak bych to mohla dát :) Snad nebudu mít takovou smůlu a mám na naučení ještě hodně času :D


Člověk čeká na změnu. Čeká ji v 15, v 16, v 18, poté ji čeká každé Vánoce a Nový rok, kdy si sepíše seznam plný předsevzetí. Někteří lidé mají tu odvahu, chuť, nebo možná sebezapření, že toho doopravdy dosáhnou a ta změna doopravdy přijde. Jiní prostě jen čekají na den, kdy se ráno probudi a budou...no...jiní. Něco se změní, posune na správné místo.

Ne, za celých 13 let studia jsem čekala marně. Nestává se to. A nemyslím si, že se to stalo ani mně; nebo aspoň ne trvale, ale něco se možná trochu posunulo správným směrem.

Tak abych začala popořádku - od začátku roku 2015 se stalo spoustu zajímavých věcí, ale z větší části to byly romantické plky. Přítele jsem neměla, to haha, ale kluk, který se mi líbil (teď je to již 8 let) věděl, že se mi líbí a nějak mu to nevadilo, ba naopak si mě ještě celkem držel u těla. Sviňák lázeňský! Ne, je to miláček, jsme dobří kamarádi snad po celou tu dobu, pohádali jsme se...no...nikdy, jen jsme občas jen nepochopili názor toho druhého, ale jsme si až přespříliš podobní na to, abysme se chytili do nějakého křížku. Každoádně ano, to jsem řešila celý konec třeťáku víc než to, že se nějaká maturita, vysoká apod blíží. Ah, pokaždé mě zvláštně sevře u srdce, když si vzpomenu, jak jsme se jednou (a nejspíš naposled :( ) líbali a pak se "shodli", že prostě je lepší nebýt spolu... Ale co naplat, stalo se, mé city nepřestaly (pacholci jedni nevycválaní!), ale stejně mě to zvláštně posunulo dál.

V Chorvatsku jsem na partykýblu trochu zapila žal; ne, nebrečela jsem pro něj, ale pevně tiskla zuby a nutila se zhluboka dýchat. Pak jsem jela do Budapeště a poté nakonec šla dobrovolničit. Heleďte, na poslední středoškolské prázdniny to bylo nesmírně super! Cítila jsem se ale stále zvláštně... něco bylo špatně... odjakživa jsem byla bordelář, ale můj pokojík v Liberci byl doopravdy zaprasenej po těch dvou týdnech, co jsem si tam žila. Ani nevíte, jak mě dostalo, když jsem se vrátila a mé věci byly přesunuté na jednu stranu pokoje, celé to tam bylo vypíděné a vyvětrané. Na stole byl lísteček (ano, je to pro mě velmi potupující) s pár slovy, které nebyly dvakrát přívětivé. Navíc jsem byla/jsem kuřák, tentokrát jsem si je ale nevzala s sebou a oni mi je zabavili. Jak malýmu harantovi je zabavili. Rána jako kopačkou do hlavy, ale v tu chvíli jsem byla tak naštvaná a zmatená, že jsem se zabalila (cca 10 min mi to zabralo) a skončila. Praxe to byla zajímavá, ale skončila jsem - řekla jsem důvodem, že můj děda je v nemocnici a já zde musím být pro svoji rodinu. Pochopili a tohle byl další kopanec, co mi rok 2015 přinesl.

S tím dědou jsem v podstatě nelhala. Týden po mém příjezdu do Prahy zemřel. Básnička pro něj je také zde na blogu, ale o to tu teď neběží. Měl na to věk. Jenže víte co mě nejvíce mrzelo? Když mi to tatínek oznámil, tvářil se smutně...doopravdy smutně...mě se to samozřejmě také dotklo, ale nechtělo se mi plakat, spíš jsem byla zaskočená. Když jsem ho naposledy viděla, byl doopravdy vitální, vůbec nevypadal, že by tu už s námi neměl v nejbližší době být. Jezdil na rotopedu! To nedělám ani já! Ale víte, co jsem si uvědomila potom? Že jsem ho viděla před více než čtvrt rokem. A co já všechno za ten čtvrtrok stihla? To co je zde výše + mnohem více. Kdežto lidské zdraví se může zhoršit den ode dne a zmařit minutu od minuty. Třetí větší kopanec s tímto rokem.

Dva dny po této zprávě jsem to byla s kamarádkou zapít, jelikož jsem si myslela, že to prostě potřebuju. No... potřebovala. Alkohol je dobrý posouvač problémů na zítřek. Bylo to fajn. Sekla jsem se do ruky. Nechtěně samozřejmě, protože nám úplně změnili náš oblíbený klub, kde jsme nakonec skončily.

Mám pocit, že jsem se právě po této akci probudila a cítila se jinak. A možná to i tak bylo, protože jsem Vám tu nevypsala všechno, co se stalo - spíš takové to rámcové, abyste se při čtení tohoto článku mohli zamyslet i nad tím, co se tenhle rok stalo Vám, jestli i po Vás život nechce, abyste se změnili.
Protože lidé se strašně bojí změny.
Já taky.
Hrozně moc.
Ale už jen představa, že to je poslední rok střední školy, že jsem se stala dospělou (papírově), že nedostanu svého vysněného prince, že můžu kdykoliv ztratit kohokoliv z okolí... Donutilo mě to uvědomit si jednu jedinou věc. Že nikdy nechci ztratit samu sebe! I kdybych měla ohnout záda a plavat s proudem jen abych žila, i kdybych měla vyplivnout plíce ve sto mílovém běhu pro dosažení nejvíc egocentrického cíle mého, nebo i někoho jiného, nikdy, nikdy, nikdy nechci ztratit samu sebe.

Ten den, když jsem se probudila, tak jsem ztratila chuť na cigarety (od té doby jsem měla 3, když jsem byla se super přáteli na pivu), můj pokoj se změnil na voňavé holčičí místo, sešity se zaplnily výpisky (jako na začátku každého roku, no, uvidíme, jak dlouho to tentokrát vydrží), večerní drink/pivo/víno vystřídal oblíbený zelený čaj a mléko s medem... Nemám nejmenším tušením, jak dlouho, nebo co všechno se změní, ale vím, že se s uplynutím těchto 8 měsíců ještě spoustu věcí, hodněkrát změní... Ale už jsem připravená :)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama