2. díl: Bradavický expres

24. září 2015 v 17:41 | Kai |  Ztracené tajemství
V předchozím díle jste četli:

Levie je již třináct. Pro někoho před krátkým, pro někoho před dlouhým rokem dostala dopis, který k jejímu domu donesla sova. Levia totiž není obyčejná dívka.
Je napůl merrow a napůl čaroděj.
Ale to nesmí nikomu říct...



TŘINÁCT LET
nástup do Bradavic


Nech živly spát, ale potají si s nimi hraj. Dokud čas, který máme, se nezmění v čas, kdy nebudeme.
Ta slova ji z nějakého zvláštního důvodu pořád dokola zněla v hlavě. Uklidňovala ji. Dodávala pocit domoviny. Vzpomínka na babičku a její vrásčitou tvář, ruku, která ji vždy po večerech hladila po vlasech. Ještě její jméno - Melanie. Jako ta mořská panna. Ovšem to bylo spolu se dvěma strohými větami jediné, co si pamatovala. A amulet pohupující se na jejím krku bylo jediné, co po ní zůstalo hmatatelné.
Zhluboka se nadechla a stiskla přívěšek ve tvaru kapičky plné tmavofialového kouře.
Ovšem nebyla v kupé bradavického expresu sama.
"Všechno v pohodě?" Zeptala se dívka, sedící naproti Levie zcela klidně a sofistikovaně. Jakoby příjezd do Bradavic vůbec nic na jejím dosavadním životě neměnil, přestože byla ve vagónu pro první ročník.
Levia krátce přikývla a stačila si ji prohlédnout, než se opět schovala za velké noviny s pohyblivými obrázky. Dívka měla zelené hadí oči spolu s povýšeným úsměvem. Špičatý nos Leviu čímsi zvláštně odpuzoval a z toho jak viděla její narovnaná záda, ji bolela vlastní.
"Ty taky jedeš prvním rokem?" Zeptala se Levia dívky za novinami.
"Ano." Odpověděla stroze. Pak noviny přeložila, položila si je na nohy a pevně se jí zahleděla do očí. "Ale vím, kam patřím, proto se nebojím. Všichni mí předci chodili do Zmijozelu. Kam chodili ti tvý?"
Levia polkla a krátce uhnula pohledem. "Nevím, otec zemřel, když jsem byla malá."
"Aha. A matka?" Dívka s novinami se nad smrtí jejího otce ani na vteřinku nepozastavila; neztišila hlas, neuhnula pohledem, nic. Nebyla nervózní, byla vyrovnaná a klidná. Téměř až namyšlená. Leviu to krátce zaskočilo, jelikož z lidské školy zatím nikdy nepotkala člověka, který by to takhle přešel.
"N-Nikam," vypadlo z ní s krátkým zakoktáním.
"Nikam?" Ozvala se překvapená dívka s novinami. "Počkat! Chceš mi snad říct," dívka se malinko naklonila a ztišila hlas, jako by se jí chystala cosi odhalit. Levia nedýchala, naklonila se k ní taky, i když v kupé byly samy. Nemohla přece odhalit, že je merrow tak rychle, že ne?, "že tvá matka je mudla?"
"Mudla?"
"Však víš, že neumí kouzlit." Dívka s novinami krátce protočila oči v sloup.
"Neumí kouzlit." Zavrtěla hlavou v odpověď.
"Ale je, jakože moták… nebo… člověk?" V obou přízviskách měla znechucený podtón a Levia si odvodila, že oboje jí přijde dosti nechutné.
Bohužel, nebyla si jistá, jak jí odpovědět. Mohla na sebe strhnout pozornost, tím že by řekla pravdu o merrow - přece jen ona na sebe strhávala pozornost celou dobu pohyblivými novinami -, anebo poslechnout, co jí říkala maminka.
Naštěstí pro ni si otěže konverzace vzala ona dívčina zpátky.
"Je to člověk, žejo? Já to věděla! Vypadáš jak napůl mudla!" Zasmála se nahlas, až se Levia lekla, že ji uslyší i ve vedlejších kójích. "Vlastně skoro mudlovská šmejdka! Ale ty nevíš, co to je, že?" Levia pocítila rozpaky. Co má pořád s těmi mudly? Kdo to je? Vysmívá se mi? Hlavou jí letěla spousta podobných otázek, ale místo odpovědi sklopila oči k zemi.
Dívka s hadíma očima se ještě chvíli smála, než otevřela dveře postarší paní s pojízdným stolkem.
"Dáte si něco, děvčátka?" Zeptala se, aniž by si je prohlédla a umouněně koukala na hromadu cukrátek, co se právě rozsypaly.
"Ne, a když mě omluvíte, půjdu si najít lidi ze své koleje!" Jakmile procházela kolem paní s cukrátky, které prodavačka právě posbírala, v zelených hadích očích se jí zalesklo. Levia spatřila, jak se její ruka pod delším černým hábitem pohnula - ta Zmijozelská dívka byla převlečená již od nástupu - a pak se cukrátka znova vysypala. Ještě než zmizela Levie z očí, začala se smát.
Levia se zhluboka nadechla. Začínala se bát! Doopravdy se bát! Nebylo to takové, jaké si představovala… Myslela si, že když bude čarodějnice a seznámí se s dalšími svého druhu… Že už nebude ta jiná. Ta divná. Myslela si, že zapadne… Ale jak si to mohla myslet? Vždyť pořád byla merrow!
"Já vím, kdo jsi!" Řekla z ničeho nic žena od cukrovinek. Šedé unavené oči najednou zářily a prohlížely si Leviu s nevyšším údivem. Aniž by cokoliv řekla, nechala vozík vozíkem, vešla dovnitř a za zavřenými dveřmi zatáhla černý závěs, který do té doby byl nenápadně připevněn u stěn. Sedla si naproti ní a úsměv jí projasnil tvář. "Znám tenhle medailon!"
"V-Vážně?" Vykoktala ze sebe, opět překvapená.
"Ano. Jsi merrow, že?" Levia ztuhla. Nic neříkala. "Jak to že nemáš skotský přízvuk? Žiješ v Londýně už dlouho?"
"Ne, narodila jsem se kousek od něj… Promiňte, ale… jak jste to poznala?" Levia si nechtíc podvědomě sáhla na uši. Věděla, jak se jí mění, když si nechá narůst ploutev. Ovšem uši byly stále lidsky kulaté a hebké.
"Ten přívěsek - měla jsem kamarádku, když jsem ještě chodila do Krásnohůlek, co jí také byla."
"Co jsou Krásnohůlky?" Zeptala se Levia automaticky, ale v okamžiku se zarděla, když si vzpomněla na dívku s hadíma očima. "Promiňte, nechtěla jsem-…"
"Ale kdeže, to nevadí, zlatíčko - Krásnohůlky jsou kouzelnická škola ve Francii. Ale jsem moták, takže jsem nikdy neměla příliš vysoké cíle. Jakpak se jmenuješ?"
Levia stále neměla ponětí, co slovo moták znamená, ale nechala to být.
"Levia. Levia Roxanne South."
"Krásné jméno. Roxanne je krásné jméno pro merrow!" Cukrlátková paní se zahleděla z okna. Chvíli vyprávěla cosi ze svých mladých let a pak začala vyprávět o merrow - jak je vždy obdivovala, jejich krásu a půvab, což o sobě ale Levia tvrdila nerada, i když již několikrát slyšela, že je nejkrásnější z celé třídy, nevěřila tomu. A když už se s povídáním téměř dostala k tomu, co se její přítelkyni stalo, když celé škole odhalila, že je merrow, uviděla něco v dáli.
"Ježiškote, už jsme téměř tady! A já ještě neobešla zbytek!"
Než se Levia nadála, cukrlátková dáma byla pryč. A měla pravdu! Jakmile se Levia převlékla, vlak zastavil. Za okny pršelo. Jen tak tak se nacpala do fronty dalších dětí - někteří podobně vyjukaní jako ona, jiní sebevědomí, jako dívka s hadíma očima. Měla pocit, že po východu z expresu, zahlédla i dívku, která měla uplakané tváře.
Avšak všímat si toho moc nemohla, někdo jí přišlápl cíp hábitu.
Otevřela pusu, ale nevykřikla. K zemi se zřítila statečně, na kolena dopadla do louže. Kdosi kolem ní proběhl a nezastavil se. Pak proběhl další a ten se zastavil metr před ní; ještě s grácií šlápl do vody a ta jí šplíchla do tváře. Další kdo ho následoval, do něj málem vrazil.
"Páni," uslyšela obdivné hvízdnutí, když si světlé pomalu plihnoucí vlasy odhrnula z čela. Vzhlédla nahoru a uviděla změť zrzavých vlasů se zcela identickými tvářemi. Už, už si chtěla vzít, co jí vypadlo z rukou, kartičku, kterou dostala dárkem od cukrátkové paní a ignorovat jejich chování. Nebylo by to poprvé.
"Vypadáš nádherně, jako mořská panna, že jo Georgi!" Řekl z ničeho nic jeden z nich. Levia prudce vzhlédla. Přiotevřela rty, na jazyku otázku, jak to vědí, ale…
"Jo! Jenže nemáš ocas, takže asi jen smrdíš rybinou!"









Tak co, jak se Vám líbil další díl se Zlobivými Zrzky? :D
Jinak přemýšlela jsem o #TheWalkingDead-FF, kdyby někdo měl zájem, jelikož jsem teď na druhou stranu kompletně propadla Darylovi a ...prostě mě fascinuje :D Ten kdo si přečetl tohle, měl by zájem? :D
Ano, ne, odpovědi jsou stále takto jednoduché :)
PS: Komentář k této povídce by mě ovšem potěšil víc, nežli odpověď, však chápete :D

Kai
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama