Dobrovolnictví - Jedličkův ústav - Liberec

19. srpna 2015 v 17:25 | Kai |  Diary
Tak mi končí prázdniny... v podstatě poslední středoškolské prázdniny, první dospělácké prázdniny... taky se Vám před posledním ročníkem střední školy/gymnázia/učňáku zdálo všechno takové melancholické, téměř až nostalgické? Vše, co jsem zažila, se už nevrátí, zůstane pouze ve vzpomínkách, život bude postupovat dál, sny, které jsem chtěla, aby se v budoucnu staly skutečností se postupně budou rozplývat a měnit... nic už nebude jako dřív. A to je pozitivum i negativum zároveň.

Každopádně i přes veškeré hnusné počasí, které v posledních dnech pohltilo mou milovanou Prahu, tyhle prázdniny byly něčím výjimečné, něčím poučné i něčím neopakovatelné. A i když se toho stalo HOOODNĚ, o čem by se dalo vyprávět, tak pochybuji, že by někoho výrazně zajímala historie Budapeště, americký sen na chorvatském Party Kýblu, nebo spoiler všech sérií F.R.I.E.N.D.S..., ikdyž kdo ví? Každopádně to si zatím nechám pro sebe - o čem chci mluvit je možnost aktivního dobrovolničení i "sociálního praktikanství" v JÚ v Liberci.


Jasně, možná někoho napadlo, co jsem páchla v Liberci, když bydlím v Praze. Tohle můžu shrnout rychle. Dostala jsem tam možnost pobytu zadarmo, tak jsem se jí chopila. Navíc možnost poznávat další města v ČR se stejně bujnou kulturou, jako je v PH, tak proč prostě ne? Plus jako bonus jsem měla celou dobu pobytu krásné počasí :)

Sjednání podmínek, které vedly k celé této akci, započalo již v květnu. Napřed jsem si s velmi milou koordinátorkou dobrovolníků prohodila pár emailů, ve kterých jsem napsala něco krátkého o sobě a zodpověděla pár otázek. Dále jsem se stavila osobně na jedno sezení dobrovolníků a seznámila se tak s dalšími pracovníky, což bylo super! A navíc jsem ještě objevila jednu krásnou malinko zapadlou kavárničku, kterou doteď považuji za nejkrásnější kavárničku v česku (na Budapest sice ještě nemá, ale je DOST, DOST, DOST blízko!). Je sice pravda, že jsem tam mohla jet bez kocoviny....ale zase bylo mi čerstvých osmnáct, puberťáci jsou špatnej materiál....

A pak jsem tam dorazila až v srpnu.

Fascinovalo mě, jak rychle mě mezi sebe ty děti (správně bych měla říkat klienti, ale... oni to byli děti, tak proč z nich dělat něco, co nejsou) přijali. Ze začátku jsem cítila jakýsi dobrý pocit, že mě okamžitě začali brát, ale pak se to zlomilo. Zlomilo se to v tu chvíli, kdy mi (až po pár dnech) došlo, že oni vlastně ani nevnímají, kdo jsem. Že někteří z nich, kteří vůbec dokázali vnímat, co se kolem nich děje, mě berou jen jako další "holku", která k nim přijde a bude jim dělat chvilkovou kamarádku, než opět zmizí. A že si dost silně uvědomijí, že oni z tohohle "prostředí" jen tak nezmizí a snaží se z těch lidí dostat co nejvíc můžou. Což bych měla brát jako negativum. Aspoň tak mi to tam i většina těch "ošetřujících" podala, ale pak, když jsem ležela na svém pokoji a doufala, že se po pavilonu neprochází nějakej pomstychtivej duch, jsem se na to podívala z jejich pohledu. A chuť ukořistit si nějakého dobrovolníka jenom pro sebe a vyždímat ho (nemyšleno finančně), mě na chvíli taky ovládla...

Ano, lidi jsou možná sv*ně, nenalhávám si nic o růžovém světě. Ale teď záleží, jakým směrem svoji sv*ňovatost stočí. Ti, co jim tam pošlou dárky atd., mají pocit, že udělají něco dobrého, děti, které jejich hračky dostanou, jsou šťastné, tohle zní růžově. Jasně, je pravda, že výchova ošetřovatelek, které se kolem nich permanentně střídají, nemůže být dokonalá a vnímavější se naučí nacházet skuliny v těchto možnostech. Vždyť to jsou pořád probůh děti, ty najdou skuliny všude. Ale dobrovolník je jedna velká skulina, jak mohou dosáhnout něčeho, co chtějí. Pozornosti. A od toho jsem tam byla. Tak proč mě ty ošetřovatelky varovaly?

Musí o tom přece vědět o dost víc, než já, novic, který si zajdovským poskokem přiskákal z Prahy.
Přemýšlela jsem... Normálně se děti, kterým se věnuje pozornost rozvíjí, snaží se kopírovat ty starší a podvědomě se chovat jako oni, nebo jako oni nedopadnout, to záleží na dítěti a na "tom starším". A "ten starší" je většinou někdo, ke komu mají blízko (např rodina: bratr/sestra), nebo ho znají dlouho, ne? Nikdy to nebývá nikdo cizí.
Dobrovolníci jsou pro tamější děti jen další "cizí" lidi, kamarádi, ne vzor. Hlavně ty lidi, kteří tam přijdou jen na chvíli. Hlavně pro děti, kteří jsou v pubertě, období rezistence. Hlavně pro ty, kterým se ošetřovatelky střídají 2x denně, chodí 5 různých dobrovolníků týdně a oni se snaží vytěžit pro ně to nejlepší, co jde.

A řekněme si, kdo by to dělal jinak? :D

Na druhou stranu musím podotknout z toho, co jsem viděla, že tyhle děti se mají opravdu dobře. Kam bych se chtěla směřovat příště, je ovšem místo, kde se děti takto dobře nemají... a tím místem jsou domovy s týranými dětmi... Protože ty vyrůstali ve zcela jiném prostředí, než v tom popsaném výše. Ale tohle je už zase zcela jiná stránka jiné knihy, které na sebe nijak nenavazují :)

PS: Od soucitu jsem se musela při psaní tohoto článku oprostit, protože i přes veškeré problémy, se kterými se potýkají - a že nejsou jednoduchý - nejsou nejsvatější. Jsou to lidské děti se všemi klady a zápory + s pytlem fyzických problémů, které by ne každé dítě uneslo.
Mají můj obdiv :)

Z Prahy vzpomínala
Kuro Ai

Tak na slyšenou :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ariven Ariven | Web | 21. srpna 2015 v 21:36 | Reagovat

Obdivuju všechny, kdo jdou do něčeho takového, ať už jako dobrovolníci nebo zaměstnanci. Já bych to nezvládla, nevěděla bych, jak se k těm dětem chovat, nevěděla bych jak a o čem s nima mluvit... Nemyslím proto, že jsou postižené, nedala bych ani práci v běžném dětském domově. Ale určitě to musela být zajímavá zkušenost. Připadá mi smutný a trochu i děsivý přístup těch dětí, myslím to, jak berou dobrovolníky. Moc mě to nepřekvapuje, ale stejně... I když, co jiného jim zbývá, že? Každopádně, souhlasím s tebou, že si ty děti zaslouží obdiv.

Jinak, z úvodu tvého článku, mě by docela zajímala ta Budapešť. Nikdy jsem tam nebyla, ale hrozně mě to láká a docela vážně uvažuju, že se v 18 o prázdninách seberu, někoho donutím, aby se přidal a vyrazím tam :D

A ještě další dodatek, tentokrát už úplně mimo... Neboj, současná verze Ledové princezny rozhodně nepochází z doby, kdy mi bylo 13 :D Ano, tenkrát jsem ji začala psát, ale když jsem na blogu začala od znova, rozhodla jsem se ji předělat do čitelnější podoby, protože mi bylo líto ten příběh zahodit, ale zároveň bych se teď trochu styděla zveřejňovat něco, co jsem napsala před třemi lety :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama