1. díl: Bradavický dopis

30. srpna 2015 v 2:04 | Kuro Ai |  Ztracené tajemství
Každý příběh musí někde začít...


DVANÁCT LET
před Bradavicemi



Domů přišel dopis. Bylo to zvláštní, jelikož ho nepřinesl pošťák. Před náš dům přilétla velká sova pálená nesoucí obálku. Adresovanou mně. A když mi ji maminka nahlas přečetla, nezdálo se mi na tom vůbec nic divného. Radostně jsem se usmála a zadívala se na překvapený obličej své vlastní matky.

"Takže… jsem čarodějnice?" Zněla má nadšená slova.
"To - Vždyť byl člověk," zavzdychala a opřela si hlavu o stůl. "Ach bože, navíc jsi prvorozená. Jsi merrow! Jak to zvládneš?"
Ale její starosti nebyly moje starosti. Nechápala jsem je a zdály se mi zbytečné. Cítila jsem se totiž originální. Věděla jsem, že to je pouze další věc, o které nesmím nikomu říct, ale byla jsem za ni vděčná.
"Takže půjdu pryč z Londýna? Na čarodějnickou školu?" Zeptala jsem se, když se má matka uklidnila. Což pár dní trvalo. Pouze mi s úsměvem přikývla.
"Jmenuje se Bradavice."
"Bradavice," zašklebila jsem se kysele. "To nevymysleli lepší název?"
"Tvůj ředitel je profesor Brumbál," pokračovala má matka, jakoby to neslyšela. "Je to chytrý - vážně, vážně chytrý muž. Poslala jsem mu po sově své pochybnosti a on mi obratem odpověděl. Říkal, že pokud si za pobyt v Bradavicích nesundáš svůj amulet po babičce, bude vše v pořádku a nikdo nic nepozná. Nechtěl by, aby ses dostala do nějaké nepříjemné situace. I když vyjádřil jednoznačnou důvěru ve své žáky, nemyslím si, že bys to měla pokoušet. Prostě o tom nikomu neříkej a žij jako normální kouzelnice."
"Takže to bude jako na škole tady?" Hlas se mi malinko zachvěl, když jsem seděla na posteli a pohupovala nohama, zatímco si ona u stolu pročítala seznam, co mi nakoupit a hladila si vystouplé břicho, kde čekal další zázrak. Zázrak, který je nemožné vyčarovat. "Nikdo nesmí vědět, kdo doopravdy jsem?"
"Ano. Tak to bude nejlepší."
Krátce se mi zachvěl ret, ale pak jsem se uklidnila. Měla pravdu, bylo lepší, když to nikdo nevěděl. Přestože jsem myslela, že když vstoupím do světa čar, budu považována za normální. Ale vzpomněla jsem si, jak jsem jedné kamarádce o svém původu pověděla… Ne, mají pravdu, ani já jsem nechtěla, aby se tohle opakovalo.
Naposledy jsem si představila samu sebe na kraji vyhřátého břehu jezera, jak si sundám amulet a vstoupím do vody. Postupně, co kouzla z amuletu budou opouštět mé tělo, se změním na merrow. Naroste mi rybí ocas, žábry a já budu moct na hodiny zmizet pod hladinou. Než se budu muset vrátit ke své lidské rodině - matce, otci, sestře.
Pak jsem tuto myšlenku zapudila.
Jak mi říkala babička, když mi předávala amulet po její babičce: Nebezpečí tkví v nespoutaných živlech, co ovládají merrow; ale dokud spí, potají si s nimi hraj. Dokud čas, který máme, se nezmění v čas, kdy nebudeme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama