03 - Chyba nového života

6. července 2015 v 19:20 | Kuro Ai |  Chyba nového života
V minulém díle jste četli:
Smrt je možná schovaná za každým rohem, ale záleží jen na nás, jestli za něj zajdeme. Člověk se nikdy nemá ohlížet za minulostí, pokud chce žít spokojeně v přítomnosti. Spokojeně a bez problémů. Ve strachu a v režimu. Ale když se ohlédne, uvědomí si, že kolo se stále točí. A země je kulatá. Divia se ohlédla, pochopila a kolo jí právě převálcovalo.



Bruneta se narovnala.
"Je čas na smrtící injekci?"
Smrtící?!
"Vidělas, jak jí očima projel strach?" Zasmál se znova muž, chraplal a než jsem se nadála, seděl vedle mne a pevně mě přitiskl k sedadlu.

"NE!" Vykřikla. Probrala se. Uhnula pohledem z šedé zdi a zvedla oči k brunetě, co v ruce držela stříbrný nástroj. "TO NESMÍTE!" Slyšela jsem svůj hlas. Poprvé v životě jsem slyšela svůj hlas. "NEZABÍJEJTE MĚ!!"
"Oh, je nádherné slyšet tak silně bušící srdce," zasmál se a ještě silněji do mě zatlačil. Podívala jsem se, kdo to je. Pár krátkých vlasů měl rozmístěné po velké béžové hlavě, šedé oči a macaté rty, při úsměvu odkryly veliké zuby. Byl širší než vyšší jen kvůli svalům, co mi bránily v pohybu. "Tak rychlý dech."
"Ne! PROSÍM! Znova usnu, nebudu působit žádné problémy, JEN PROSÍM!" Nechtěla jsem se vrátit do té velké šedé bubliny lží, ale klidně bych to udělala, kdyby mě nechali jít. "NECHTE MĚ!" Výkřik zaškobrtl. Jenže bruneta s křivým úsměvem to nikdy ani na setinu nezamýšlela. Dělal jí dobře pocit, když do někoho mohla zabodnout jehlu.
A tenkrát ze mě na chvíli opět udělali šedou Diviu. Bylo to jako bych se opět dívala na svůj život zpoza okna a čistě analyticky posuzovala každý svůj pohyb. Strach a zmatek mě ochromili silně, až příliš silně.
Jakmile mě ten hnusný chlap pustil a bruneta ze mě vytáhla stříbrný nástroj smrti, zmizeli těsně před zavřením dveří.
Zhroutila jsem se na prázdnou židli vedle sebe. Konečně propustila slzy a hlasitě plakala. Nikdo z přistupujících si toho nevšímal. Byla jsem sama mezi stovkou lidí v celém vlaku. Byla jsem mrtvá, i když jsem nejvíce překypovala životem. Pocit, že zemřu tak krátce po té, co jsem se z jedné smrti probrala. Ne!
Nejspíš jsem v závalu pláče, vzpomínek, chuti do života, přejela i svoji zastávku.
Když mi došli slzy, začalo stmívání. Bylo to prvně, co jsem jela vlakem mezi lidmi, co se dívali stále před sebe, a pozorovala západ slunce. Rudě zbarvený, jako sen o červené. Vlak mě unášel neznámo kam. Pozorovala jsem to červené světlo a měla hroznou chuť spát. Jenom spát.
V hlavě se mi opět vynořila poučka o tom, že spousta lidí před smrtí usnula. Nebo vidí spoustu světel, či jen jedno jako na konci tunelu. Nevěděla jsem, jestli to je pravda, či ne. Mně se ale chtělo spát…
Nesměla jsem usnout!
Nevím jak, ale na další zastávce jsem vystoupila.
Mezi poli byl dokonalý název, napadlo mne, když jsem zůstala stát na kolejích za odjíždějícím vlakem. Vlevo ode mne, blíže k tmavé zastávce a tmě, na opačné straně od západu, bylo pár keřů, malá tabule a bílá zeď, v níž byl zdroj světelné lampy - jakožto jediného zdroje světla tady. Jedno město bylo na sever a druhé na jih. Na západ byla pole a na východ černý les.
Mohla jsem jít jenom na západ. Zajít a zhasnout stejně jako slunce. Místo toho jsem stála s pohledem upřeným na sever, kam zmizel vlak.
Chtělo se mi spát. Vše mě bolelo.
Zemřu?
Jako odpověď na otázku jsem se rozkašlala. Dlouho a vlhce. Podlomily se mi zesláblá kolena, prsty jsem zaťala do pražce a hlíny. Prvně jsem pod rukou ucítila hlínu. Nejspíše poprvé a naposled. Hlína.
Zhluboka jsem se nadechla a vzduch měl zvláštní příměs pachů.
Když jsem odtáhla ruku od úst poté, co kašel ustal, byla na ní lepkavá červená skvrna.
"Zvláštní, jak je vše mé krásné poprvé spojeno se smutným naposled." Hlas mi zněl také jinak, než když jsem dneska poprvé zakřičela. Nebyl v něm strach, adrenalin. Byl tlumený a třásl se. Najednou do mé dlaně skápla další voda. Slzy.
Ale dlaň byla stále červená.
Světlo na krásném východě s černým lesem v pozadí zablikalo.
Lidé dříve pomocí umění rebelovali.
Blikání upozornilo na bílou zeď.
Opět krátké problesknutí muže v zeleném tričku.
A její dlaň byla stále červená.
Poslední síly, co jí zbývaly, použila, aby se dostala ke zdi. Přitiskla na ni svoji dlaň. Život! Udělala dlouhou čáru dolů. ŽIVOT! Malý oblouček u vrchu čáry. Pokračovala a postupně se kácela k zemi. Co chvíli obnovila kašlem červenou na svých dlaních, zemi, zídce.
V tichém hučení stromů a záři lampy, vztyčené poslední naděje, dodělávala své první i poslední umělecké dílo. Opět začínala dýchat pouze mělce, a přesto sípala. Poslední byla další svislá čára a pod ní těčka, otisk její dlaně, jenž se zvláštně protáhl, když už neudržela dlaň už zdi.
"Jsem patetická." Zašeptala jsem. Můj vnitřní hlas popisoval každou jednotlivou činnost, abych oči udržela otevřené a mozek v provozu. Otočila jsem se tak, abych se zády opírala o zeď a pozorovala místo před sebou. Sotva držela víčka nadzvednuté ve chvíli, kdy přijížděl další vlak.
Zastavil přímo přede mnou a já nedokázala spustit oči z chlapce za oknem. Měl vlasy barvy písku, upravený a oči zaměřené na nic před sebou. Já seděla na zemi celá od krve, zpocená a promrzlá. Nevěděla jsem sice, kdo to je, ale chtěla jsem, aby to byla poslední slova, co vyslovím - nejspíš je stejně nikdy neuslyší.
"Miluji t-." Větu mi přerušil další kašel. Na chvíli jsem spustila oči z chlapce. Otřela si pusu. Krev jsem měla již i na tvářích a dekoltu. Vzhlédla znovu. A mé srdce zažilo poslední výkyv z rytmu!
Chlapcovi oči byly pevně upřené na mne. Pohled vytřeštěný a zmatený. Zaražený. Modré oči se zúženými zorničkami se klepaly.
Zhluboka jsem se nadechla.
"Miluji tě."
Na chvíli jsem si myslela, že by můj hlas mohl dolehnout až k němu. Ale on stále koukal stejně vyjeveně. Nepohnul se. Jistě, že mě neslyšel.
Zavřela jsem oči.



Ať to byl kdokoliv, začal v tu chvíli nesmírně křičet. Divia nic z toho neslyšela. Předtím, než se vlak rozjel, se všichni podívali z okna. A další vlaky to samé. Bruneta už nikdy nikoho nezabila, jelikož každý člověk, kdo projel zastávkou Mezi poli, se stal člověkem.
Tak zapůsobila slova: Probrat se!, červené na bílém.









Tak co? Jak se ti líbila první povídka tohoto blogu??
Jakékoliv dojmy prosím zanech o kousek níž :D
Budu vděčná za jakoukoliv věcnou kritiku a s vděčností a slzami přijmu i něco jiného - prosím tě jen, jestli by to nemohlo být obsáhlejší než "pěkné, hustý" apod. :D :D
Děkuji, děkuji
Tvá Kai
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Twotika Twotika | Web | 7. července 2015 v 12:31 | Reagovat

Páni... Tohle, tohle bylo fakt úžasně napsaný. Nádherný závěr této povídky. Nečekala jsem, že by to skončilo smrtí hlavní postavy, i když vlastně pomohla probudit se spoustě lidem. Je fakt, že jsem si myslela, že tady poté co se probudí půjde o zkoumání a hledání nových lidí, ale tohle bych opravdu nečekala. Povídka byla hezky psaná a poutavá. Opravdu moc povedená. Klobouk dolů a už se těším, až napíšeš něco dalšího. S radostí si to přečtu. :)

2 Ariven Ariven | Web | 11. července 2015 v 22:41 | Reagovat

Normálně tyhle věci z budoucnosti moc nemusím (asi proto, že to jeden čas bylo všude), ale v tvém podání mě to bavilo. Původně jsem myslela, že se jedná o delší, teprve rozepsaný příběh, takže konec mě celkem zaskočil. Stejně jako Twotika jsem čekala, že bude hledat další vnímající lidi nebo probouzet ty "spící", což vlastně stejně udělala. To ale nemyslím nějak kriticky, naopak, aspoň to nebylo předvídatelné :D
Přesto se ale troše kritiky nevyhnu. Střídala jsi ich a er formu, což trochu rušilo při čtení. První část je celá v er, v druhé se ti tam plete sem tam nějaký ich odstavec a tady už je v ich formě většina. Pro příště si na to dej pozor.
Jinak ale byla povídka dobře napsaná, moc se mi líbila a těším se, až napíšeš něco dalšího :)

3 Kai Kai | Web | 12. července 2015 v 18:33 | Reagovat

[1]:[2]: Díky moc oběma holky :) Jinak původně to mělo být psáno jako delší povídka, ale pak jsem popravdě byla moc líná a věděla jsem, že bych se u něčeho dlouhého příliš neudržela. Každopádně Ariven jinak moc děkuji za kritiku, víš, že jí mám ráda - původně to bylo tak, že mělo být vše psáno v er formě, ale jelikož jsem spíš ich (aneb jak ráda říkám "ego") člověk, tak jsem se párkrát přepsala a následně se z toho pokusila udělat úmyslné "probírání hlavní postavy". Nu, jinak doopravdy moc děkuji :)*

4 Gréti Gréti | Web | 15. července 2015 v 18:29 | Reagovat

Neviem či to bolo štýlom, ktorým si to celé napísala, slová ktoré si zvolila alebo si všetkému dala len správnu mieru, ale hneď prvé vety prvej časti príbehu ma uviedli do tranzu. Jednoducho ma to prepadlo, zapchalo mi uši, nasadlo klapky na oči a zalialo mi mozog kyselinou. Pri čítaní som videla iba to, čo videla Divia a vedela som len toľko. Nič viac a nič menej. Nemohla som sa zaoberať ani otázkou "Čo bude ďalej?", pretože si mi na to nedala priestor. Nerozmýšľala som nad tým, radšej som sa zaoberala pozorovaním šedej steny. Asi som sa len bála, že si ma všimnú. A priznám sa, že koniec som napokon už nemohla dočítať poriadne. Bleskovo som ho zhltla a vypla som okno v internete. Toľko. A teraz, keď sa mi to konečne podarilo pre dýchať (terapia pozitívneho myslenia - napríklad hladkanie a dvíhanie malých mačiatok) som sa ku koncu vrátila a prečítala ho pozornejšie. Len pre prípad, že mi náhodou niečo v rýchlosti uniklo. A čo viac by som k tomu ešte mala povedať? Snáď si si vedomá toho, že máloktorý spisovateľ má takú schopnosť pohrať sa s čitateľovým mozgom :3
K tvojmu geniálnemu dielu mám jednu jedinú výhradu. Striedanie "on" a "ja" rozprávania. Vyzeralo to skutočne zaujímavo, ale práve na týchto miestach sa prirodzená plynulosť textu poškodzovala. Ale ak to trošičku obrúsiš, podarí sa ti založiť nový spôsob písania textov :D

Yay, ďakujem za privítanie :3 Vítaj aj ty späť (síce to hovorím trošku oneskorene, no čo už.) :3 Ďakujem, že si sa napokon predsa len rozhodla sa mi ozvať :333 (Teraz vážne, čo by som ja robila bez čítania tvojich textov? A máš prichystanú nejakú novú Sherlockovskú tému? :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama