(Ni)Kdy být sám za sebe?

29. června 2015 v 22:28 | Kuro Ai |  Psychoanalitika
Každý se sám narodil. Každý sám zemře. Tak proč trávit celý život s někým?
(-Kuro Ai)




Posledních pár let zastávám ten názor, že člověk je v životě pouze sám za sebe. Narodí se většinou sám (i když vyleze ze svojí matky a nejspíš jí způsobí šílenou bolest, ale pokud nemá dvojče, tak i prvními nádechy rozevře své plíce sám) a umře synchronně s dalšími několika (desítkami? Stovkami?) lidmi na tomto světě. Ovšem sám.
Do hlavy mi vklouzávají myšlenky o lidech, kteří ovšem sami být nedokážou. Mají potřebu se celý život k někomu upínat - přátelům, rodině, přítelovi/přítelkyni. O to hůř, nedokážou někoho nechat být.


Jako malá jsem věřila na pohádkové vztahy. Dívka se zamiluje do chlapce, chlapec se zamiluje do dívky. Ach ano, dalo by se říct, že i já jsem byla zamilovaná. Na tom se zakládala část mých psychoanalytik na minulém blogu, ale proč tahat kostlivce ze skříně? Pokračování pohádky, že by se i chlapec zamiloval do mě, mne obloukem minulo. Proč to ale zmiňuji?
Z nějakého důvodu jsem si myslela, že člověk dokáže narazit na člověka, se kterým si kompletně rozumí. Akceptuje všechny jeho rozhodnutí a nic se mu na tom druhém nezdá špatné. Každý názor může jenom odkývat.
Kdy ovšem člověk pozná, že názory v jeho hlavě, už nejsou názory jeho vlastními?
Mohla bych uvést velmi objektivní příklad: zprávy.
Kolikrát jsme slyšeli tiskoviny povídat drby o Agátě Hanychový a ujížděli na detailech ze soukromého života Gottíka? Kolik detailů sestřelení Dvojčat a kolik nám toho zůstalo zamlčeno?

Naštěstí tady pouze uvádíme určitý všeobecný napůl pravdivý názor v repete. Není to nic tak hrozného, navíc nemáme ani jak moc si daný zdroj ověřit. Do těchto věcí nikdy nebudeme vidět přímo, proto je tento názor lepší, než žádný, ovšem o tom jsem mluvit nechtěla.

Pokud použiji specifičtější příklad: stalo se Vám někdy, že kamarád/ka nechtěl/a odejít z baru?
Naskytne se Vám možnost - odejít/zůstat.

Je tu milion možností, co můžete udělat. Můžete zůstat. Můžete odejít. Domluvit se ještě na hodinku, nebo "jednom dalším" apod. Ale kolikrát se může stát, že ona kamarádka/onen kamarád Vás samotné přesvědčí, že Vy chcete zůstat? Že vy chcete jít s těma dvěma pěknými kluky na drink? Že Vy chcete vzít ty dvě hezké holky domů?
V tomto případě může být vina v alkoholu. Ale když odstraníte bar a návykové látky, nikdy se Vám nestalo, že byste řekli: "Joo, to je pravda," bez toho aniž byste se ve skutečnosti nad tou pravdivostí zamysleli? Jestli ne, dobře pro Vás - obdivuji Vás, a kdybych Vás viděla, tak s pokýváním hlavy povytáhnu obočí. A dost možná Vám to ani neuvěřím.
Mně se to stalo milionkrát.

Názorem to může začít, činem vyvrcholit.
Ale proč byste měli chtít něco jiného? Souhlasit s názorem byť svého nejlepšího přítele? Rozumný člověk rozdílný názor pochopí. Pochopí, že něco nechcete dělat. Ale zároveň my musíme pochopit, když nás potom opustí, protože to chce udělat. (Např. odvést si tu sexy holku domů.)
Nemůžeme nikomu mít za zlé, že jde za svým cílem, stejně jako to nikdo nemůže mít za zlé nám.
(Samozřejmě, pokud jde s nějakým kodexem morálky, slušnosti, cti a rozumu, nechodí přes mrtvoly, popřípadě nechodí přes mrtvoly příliš často apod.)


Proto bychom podle mého neměli nikdy odepsat lidi, kteří chtěli dobýt nějaký cíl sami, stejně jako bychom nikdy neměli chtít dobýt cizí cíl, co sami nechceme.


Každý může přemýšlet.
Tak proč bychom sami nepřemýšleli nad tím, co chceme?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 alka-fejetony alka-fejetony | 30. června 2015 v 7:32 | Reagovat

Konečně nejen, že "nikdy neříkej nikdy". Díky. Inspirativní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama