02 - Chyba nového života

29. června 2015 v 19:20 | Kuro Ai |  Chyba nového života
V minulém díle jste četli:
Divia nemyslela. Divia necítila. Divia nevnímala. Divia byla pouhá skořápka sebe samotné, jako prázdný květináč s hlínou. Jenže co se stane, když do květináče, který měl zůstat navždy prázdný někdo zasadí semínko? Jak moc tím dokáže pobouřit zákon funkční prázdnoty?


Divia zalapala po dechu.
Kdyby mohla, hned by si přitiskla ruku na pusu. Také jí cuklo v paži. Přesto se nepohnula ani o píď. Strnula. Nejen tím, že to bylo poprvé, co se jí to stalo; strachem z neznámého. Ale také z toho, že nevěděla, jak se dnešní lidé za rebelii trestají. A nebyla už tohle rebelie? Udělat něco, co ostatní nedělají? Něco nepovoleného? Zvláštního?
Barevného?
Divia nevěděla, kolik zastávek přejeli, jak dlouho ještě žena mluvila do vzduchu, ale dostala o ní strach.
Nedělejte to, znělo jí hlavou, která poprvé myslela. A bylo to příjemné. Nestojí Vám to za to! Mlčte už!!

Ale ona ji neposlouchala. Stále hledala někoho, koho by ovlivnila. Přiměla k životu. Přiměla myslet a postavit se strachu. Netušila, že Divia v duchu brečela, prosila, aby onu ženu utišila. Jako studentce umění vpravovali do těla ty nejhrůznější vzpomínky na rebelskou minulost. Něco o demokracii a ještě víc. Spravedlnost nakonec vždy zvítězila - i dívku s fuchsiovým knoflíkem na prsou nakonec zabili, stejně jako chlapce v zeleném tričku. Láska i pocity, všechny ostatní vjemy, byly potlačeny.
Žena se marně snažila hučet do muže sedícího u okýnka na opačné straně, když na té zastávce Divii spolusedící vystoupila.
Ne!, zaplesalo její srdce. Žena v červené a modré se přesunula vedle ní. A její oči najednou nepozorovaly pouhou vidinu zítřka. Pevně se je snažila upírat na šedou zeď před sebou. Ještě jednou si připomněla smrt obou dvou rebelů, aby netikla pohledem pryč.
Žena ji pozorovala. Divia se hluboce nadechla, aby uklidnila oči.
"Máte strach. Máte ho, že?" Jak to poznala?! "Já to chápu," přikývla hlavou a Divia se stále snažila pozorovat prázdné místo. Zmatená sama sebou, její intuicí, vším. "Také jsem se dříve bála. Je těžké probudit se ze života mrtvoly. Jako zombie. Víš, co je zombie, ne?" Zoufale se zasmála - myslela si, že ji Divia, stejně jako ostatní, nevnímá a z ní pomalu vyprchával strach z toho, že to pozná i někdo jiný.
Žena se podívala na její šerpu, o níž ani nevěděla, že ji má.
"Jsi studentka umění, jo?" Opřela se. Také upřela pohled na zeď. "Určitě máš hlavu plnou špatných barev. Také jsem studovala umění. Jistě musíš mít sny o červené, nemám pravdu?"
Co je to sen?
"Nebo také ne… Ale já je měla. Víš… Měla jsem hrozný strach z rebelie. Dokud jsem jednou nespatřila červenou naživo. Nejen ve vzpomínkách a sem tam nějaké budově, plakátu. Jednou jsem čekala na každodenní vlak do práce - pamatuji, jak jsem dny předtím pracovala na soše ženy s rozpaženýma rukama. Nic víc! Jen rozpažené ruce! Jak patetické…" Povzdechla si, než pokračovala, "a byla jsem na zastávce sama. Kousek ode mne seděl jeden muž na lavičce. A pořád dokola opakoval: Probrat se, probrat se, probrat se. Ani nevím, kdy jsem to začala vnímat, protože jsem do té doby nikdy nevnímala, ba téměř ani nemluvila, NIC. Možná mi to došlo až zpětně, nevím. Ale byla to ta slova: Probrat se, probrat se - jako maniak. A víš, co se stalo pak?"
Všechny svaly mě nabádaly k neznámému pohybu hlavou. Ovšem jediné, co jsem zvládla, bylo nechat si zastavit slzy v očích. Jícen mě pálil, tělo si začalo uvědomovat svoji ochablost.
"Pak vstal a přešel na okraj kolejiště. Z dálky přijížděl vlak, co nezahoukal, ale já ho i tak slyšela. Poprvé v životě jsem pootočila hlavu proti strachu. Všechny mé svaly, hlasivky, smysly se vztahovaly pouze k němu. Proti smrti.
Nedokázala jsem mu zabránit." Žena se odmlčela a mé slzy se prodíraly přes okraj. Nepustila jsem je. Vlak zastavoval. "Nedokázala jsem ani křičet."
Viděla rebelii naživo, a přesto se stala rebelem??
"Od té doby jsem křičet nepřestala. Prosím tě! Křič!" Věděla jsem, proč se intenzita jejího rozrušení stupňuje. Periferně jsem je zaregistrovala taky. Lidi ve speciálně šedých oblecích. "Křič za všechny! Ukaž pravdu dál! Vím, že ji znáš! Zatřásla ses!!"
Lidé ve speciálně šedých oblecích vešli dovnitř a rozhlédli se. Žena mě poplašeně chytila za ruku a její stisk byl silný. Rozhlédli se? Jak je to možné?!
"Probrat se! Musíš se probrat!!"
"Támhle je!" Místem se roznesl hlas vysoké brunety, jejíž šelmí pohled se zastavil vedle mé sedačky. Žena lomcovala s mojí rukou, tentokrát doopravdy plakala a prosila, ať se proberu. Nechtěla, aby jí odvedli, když se vydali jejím směrem. Nechtěla také zemřít!
Zemře?
Neměla jsem nejmenší tušení, avšak slzy zastavené na bělmu, mě pálily.
Dva vysocí robustní muži vzali do rukou ženu vedle mne a táhli ji z vagónu. Bruneta se šelmím pohledem zůstala stát přede mnou a už se málem vydala za ostatními. Už málem ignorovala, že žena celou dobu křičela pouze mým směrem. Snažila se jako poslední probudit mě. A já se ji snažila ignorovat. Jiný robustný muž to ale zaregistroval.
"Co ona?" Kývl mým směrem. Chtěla jsem polknout. Neudělala jsem to.
"Ona?" Bruneta se podívala na mne - hlas barevné ženy jsem již téměř neslyšela.
Bruneta se předklonila a zpříma se mi zadívala do očí. To zlo, co z nich sálalo, nenávist vůči lidem, krutost, povýšení. Chuť polknout, začít zrychleně dýchat, opětovat jí pohled tak tvrdě, až by se z toho posadila. Místo toho jsem se dál snažila své oči co nejvíce vyprázdnit.
O můj vnitřní zrak se opět otřela vzpomínka na dívku v nachové čepici. Jak se snažila dostat ke svému příteli a křičela jeho jméno. Křičela, že jí nikdy nedostanou živou. Raději zemře, než aby se stala jednou z nich!
"Leskou se jí oči," zapředla tiše a vítězoslavně se usmála.
Lesknou se mi oči?
"To je projevem emocí." V hlase chlapa byla troufalost s potěšením. V tak nechutném spojení, že se můj žaludek začal hluboce houpat. Měla jsem chuť ji pozvracet a začít doopravdy brečet, vyběhnout ven z vlaku a prvního člověka co uvidím začít zuřivě líbat. Místo toho jsem mělce dýchala.
Bruneta se narovnala.
"Je čas na smrtící injekci?"
Smrtící?!
"Vidělas, jak jí očima projel strach?" Zasmál se znova muž, chraplal a než jsem se nadála, seděl vedle mne a pevně mě přitiskl k sedadlu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Twotika Twotika | Web | 1. července 2015 v 11:10 | Reagovat

Páni... Rozhodně se těším na další díl, je to nádherně napsané, opravdu to bere dech.. :) píšeš úžasně! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama