01 - Chyba nového života

22. června 2015 v 19:20 | Kuro Ai |  Chyba nového života


Roky se již přestaly počítat, Země se přestala otáčet. Život se přestal žít. Lidé chodili bez duší s očima upřenýma pevně před sebe. Žili v dokonalé symbióze vidiny utopického světa. Vedeni jako marionety na provázkách. Životy pevně spjaty s monotónností. Bez nebezpečí. Věděli, že práci dostanou, že budou mít rodinu, že nebude třeba ani o píď více hnout prstem a dostanou to, co všichni ostatní. Nebudou se muset o nic snažit…
V práci se dělalo téměř to samé, vše odedřely stroje. Ve školách se testy psaly jen ze zvyku - nikdy více proti nim nepadlo žádné křivé slovo. Veškerá vědomost se do dětí vpravovala za pomoci injekčních stříkaček, které dostávaly každý večer od soukromých doktorů. I ti už zapomněli, co přesně za látku svým pacientům do těl vpravují. Ale bylo to jedno. Každý dělal svou práci. Svou mrtvolně jednolitou část.
V tomhle dokonalém světě se nikdo neptal.
A všichni upírali oči pevně před sebe.


Divia jedno ráno vstala s úsvitem - stejně jako každý den. Byla odpočatá, nepromluvila ani slovo, neusmála se, dýchala pouze mělce. Nebyla nikterak abnormální. Stejně jako ostatní nespustila oči z těžké vidiny zítřka, vidiny ničeho. Nepodívala se jinam než před sebe. Vstala, oblékla se, nasnídala, vydala se do školy. Mlčela celé ráno.
Ve škole proběhla automatizovaná konverzace s "přítelkyněmi", s nimiž byla vyzvednuta ve stejné nemocnici. Věty typu ahoj, ano, dnes je krásné počasí, žijeme v nádherném světě, bylo vše, co si mohly říct. Ostatně neměly ani o čem víc hovořit.
Divia byla stejně jako její kamarádky na umělecké škole. Byly malířky, tudíž do jejich žil každý večer vpravovala historie umění. Sem tam i něco o tom, že lidé dříve byly hloupí a neposlušní. Že pomocí umění rebelovali. Nechápala, jak to bylo možné. Vlastně nad tím ani nepřemýšlela. Tuto činnost nikdo po celá léta nezkusil.
Nastalo odpoledne a ona se vydala domů. Sama. Nebo ne? Bylo to stejně jedno. Jestli jí někdo doprovázel, nevěděla o tom. Její hlavou proudila šeď, že téměř ani nepoznala rozdíl od mělkého spánku.
Nasedla na vlak, který jel hodinu přes pole a hory. Nevěděla přesně. Nikdy se nepodívala z okna.
Sedla si na místo, které jí bylo určené. Nepromluvila. Revizor již neexistoval, a proto mlčky pozorovala šedou stěnu na chodbě, na níž měla výhled. Ujeli pět zastávek. Přistoupilo spousty lidí, téměř stejně oblečených. Šedá, černá, bílá, béžová.
Pak ovšem nastoupila ona.
Mluvila.
"Pane! Prosím Vás, poslouchejte mě!" Následovala muže, který vešel dveřmi a zastavil se hned naproti, jelikož jel pouze jednu stanici. Divia to věděla. Potkávala ho tu každý den, i když si to nikdy nikterak neuvědomovala. "Musíte mě poslouchat!! Podívejte se na mě! Tohle je špatné! Slyšíte?! Nemůžete si nechat vymývat mozek!!!"
Muž ji ovšem ignoroval.
"Vždyť už ani sám nevnímáte, co se děje! NOTAK!! Pane, prosím vás, vím, že nemáte sluchátka, proč mě neposloucháte?" Naříkala možná slečna, možná stařena. Divia si nedokázala tipnout. Nikdy to nepotřebovala. Nikdy nikdo nevyčníval. Nechápala, co se děje, když ucítila tlak na spáncích.
V tom se jí v hlavě vynořila otázka: Je to slečna, nebo stařena?
"Ovládají vás, pane!! Ovládají vás všechny!!!" Měla na sobě pestrobarevné oblečení; červené a modré. Barvy, vynořilo se Divie v hlavě. Nebyly to čtverce, kruhy, elipsoidy, jako vnitř její školy. V černobílé škále. Ne. Určitě to byly barvy.
Žena byla otočená čelem k muži a marně zatínala prsty do jeho rukávu. Stahovala mu ho z ramene. On se na ní ani přes to nepodíval.
Divia cítila další tlak. Tentokrát na krku.
"Prosím!!" Zaúpěla.
Kdo to je?
Žena se vedle muže zhroutila na kolena a předklonila hlavu.
Proč ty barvy?
Stále se držela jeho rukávu, dokud vlak nezastavil. Muž vystoupil a nastoupili další - muž a žena, pár - který se zastavil jednotlivě z každé její strany. Divia nevěděla, jak poznala, že jsou spolu. Avšak ona žena to poznala také.
Trpce se pousmála: "Už ani za ruce se nedržíte?"
Držet za ruce?
"Co jste to za lidi?"
Divie v hlavě vyskočila vzpomínka kohos z minulosti. Vzpomínky na lidstvo, jež do ní vpravili stříkačkou. Tekutá hmota jí napřed proplouvala hlavou, naháněla strach. Lesklá mlhovina myšlenky. Byla to vzpomínka na rebely. Avšak poté se vyjasnila.
Byla barevná.
Dívka s rezavými vlasy vypadala zvláštně. Měla nachovou pletenou čepici, černé silonky, bílé šortky a volnější tričko s velkým obrázkem fuchsiového knoflíku na hrudi. Seděla na zemi pod mostem, modré nebe, modrá voda před ní, světlo se jí odráželo v tváři. Vlasy měla volně hozené přes ramena. Pozorovala druhou osobu, podobně oblečenou. Měla na sobě bundu z černé kůže a pomocí šedého nástroje v ruce kreslila na zeď. Volnější džínové kalhoty, čistě zelené tričko. Byl to muž.
REBELIE!, vyskočilo Divie v hlavě, čímž vzpomínka škobrtla.
Cuklo jí v obočí, když se jí vnitřní zrak rozostřil a vnější zaostřil na ženu na kolenou. Předloktím se opírala o zem. Mírně se chvěla, ale Divia příliš nechápala, co dělá. Jak by také šestnáctiletá dívka nového světa mohla, když nikdy nikoho neviděla plakat?
Je tohle také rebelie?
Divia zpozorovala, jak vedle stojící ženě v béžové cuklo v paži.
"Prosím… Vždyť jsme uměli milovat!! Horoucně!"
Vzpomínka na muže v zeleném tričku, když ji po dosprejování políbil a povalil na jinak béžový písek - REBELIE!
"Vášnivě!"
Bude i rebelie této paní potrestána, stejně jako všechny v minulosti?
Žena uhodila pěstí do země. Zoufalý pohled upřela na míhající krajinu za sklem.
Proč tato rebelie není krásná?
"Uměli jsme nenávidět! BOJOVAT ZA NÁS!"
V minulosti přišli lidé v šedém a muže od zrzavé dívky odtrhli - SPRAVEDLNOST. Proč? Nesměl snad malovat po té zdi? Nesměl ji snad políbit? Co vše vlastně je rebelie?
"Obětovat se, malovat! Žít!"
Žít?
"Ano, žít! A bylo to nejlepší, co jsme dělali!"
Nejlepší?
Avšak kolo se točilo, vzpomínka pokračovala: Muž v zeleném tričku se ohnal po lidech v šedé a vztáhl ruce ke své dívce. Bránila se k němu zpátky. Nechtěla, aby je odtrhli. Vztahovali k sobě ruce a zuřivě křičeli; dívka v tváři prosby, on vztek. Milovali se. Žili. Žili - REBELIE!
"Nikdo neuměl žít tak jako my. Nikdo!"
Divia zalapala po dechu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Twotika Twotika | Web | 30. června 2015 v 23:35 | Reagovat

No páni.. Tohle je opravdu zajímavé.. :) Krásně píšeš a máš skvělý nápad, rozhodně se těším, až nebudu mžourat nad počítačem, ale přečtu si další díl s normálními myšlenkami v hlavě :) Pokud ty si říkáš, že neumíš psát, tak já jsem papež (bez urážky nikoho) :) Gratulace! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama